Nad různorodými poli plynula tmavě fialová bouřková pokrývka mračen. Tam, kde se náhodou natrhla, vzniklo okno jasného slunce v dosud tmavé obloze, to okamžitě rozzářilo zralé klasy pod ním. Tyto díry světel všelijak přebíhaly přes pole až ke mně a vytvářely kouzelné světelné představení.
V dáli mezi potemnělou zarostlou krajinou volala o rozsvícení i červená věžička kostela a pokaždé jakoby se zaradovala, když i na ní dopadlo světlo okna.
Much i bělásků bylo všude plno, a tak jsem se necítila sama.
