Vždycky to začíná jako nevinný plán. Tentokrát jsem se chystala malovat luční kvítí přímo pod naším balkonem a jako vždy z toho vzniknul celodenní výšlap po pražských krpálech (když jsem se vracela domů, vše bylo posekáno, tak asi pocit mě poslal pátrat jinde).
Neboť vždycky hledám námět, který ve mně vzbudí vizi - to jak chci místo zachytit s drobným experimentováním a posunováním mých komfortních hranic.
Když jsem pohlédla do slunce, oslepilo mě a borovice se mi před ním ztrácely v záři. Po práci bylo na plátně tolik hlíny, která se tam mým nedopatřením dostala, a proto mám nyní skutečný pocit, že je plátno napojené na to místo.
