Naprostý protiklad od obrazu "Mravenci mi vystrašili mlhu", jediné z čeho jsem měla obavy byly veverky pohazující šiškové granáty všude okolo mě.
Sledovala jsem světlo, jak leze po stoncích.
Nejprve vylezlo na stromy vedle mě, poté vylezlo i po těch přede mnou, pak po těch dále ode mě a nakonec se ztratilo i ze stonků v největší dálce. Proto si myslím, že jsem zvolila (neúmyslně) mistrnou taktiku a to začít od těch nejblíže až k těm nejdále.
Skončila jsem s posledním paprskem. Když jsme se vraceli domů, nad hlavou létali netopýři a kraje pěšinky lemovaly světlušky.
Někdy si říkám, že je neskutečné, jaké máme barevné rozlišení zraku, kolik barev dokáže zaznamenat. Je jich ale daleko více a mé oko se je teprve učí odkrývat.
